break my heart, pleaseZajímavá nová forma literárního díla je např. tzv. blognovela - viz. Blognovel Plan B. Je to jedna z nových literárních forem zrozených na internetu. Dá se říci, že je to vlastně román psaný na pokračování, kdy autor postupně přidává další část textu.
Román psaný na pokračování byl velmi oblíbený v minulých stoletích, kdy autoři publikovali svá díla na pokračování časopisecky, např. Jaroslav Hašek Švejka či F.M. Dostojevskij Idiota. Mnohým z nich zálohy na další část textu umožnovali holou existenci. (Např. v Idiotovi je patrné, v jakém hektickém rozpoložení autor text psal, v některých kapitolách autor ztrácí dějovou linii na kapitoly předešlé).
Blognovel je mu v něčem podobná. Je publikovaná po částech, má společnou dějovou linii, která má však mnoho dalších možných odboček. Podle jejího autora Diego Dovala je Blognovel něco jako nekonečný seriál, televizní show, ve které se divák orientuje, aniž by musel shlédnout všechny díly. Na čtenáři také záleží, zda začne číst od začátku do konce či obráceně. Může vynechat určité kapitoly, k určitým se vracet, atd.

Na tomto projektu je mi sympatická autorova chuť experimentovat. Nejedná se o žádnou převratnou literární formu, ale Blognovel je jistě známkou toho, že s příchodem pčítačů čas literatury neskončil. Možná také známkou toho, že svět literatury a počítačů se může navzájem inspirovat.

                                                     "The end of postmodernism and

                                                     the beginning of Avant-Pop."

                                                     Die Zeit

Pokud jde o srovnání mého oblíbeného literárního díla s dílem prezentovaným na internetu, nejsem si jist, zda budu objektivní. Není v mých možnostech nyní pročíst tisíce stránek, za kterými se možná skrývá nový velký spisovatel. Vypadá to, že alespoň v Evropě dává většina kongeniálních autorů stále přednost klasickému - knižnímu vydávání svých děl před publikováním na internetu. V USA je situace odlišná, např. publikování Stephana Kinga.
Zmíním se tedy jen o některých projektech, které mě zaujaly.

Zaujal mne projekt Poetrica autorky Guiselle Beiguelman. Umělkyně a esejistka nových médií, vyučující na univerzitě v Sao Paulu, se tímto projektem pokusila konfrontovat občany různých měst s jejich vlastní realitou. Na veřejných budovách nechala umístit digitální panely, na které mohli lidé z celého světa posílat vizuální zprávy pomocí internetu, SMS či Wap.

Na tomto projektu mě imponuje odvaha autorky oslovit veřejný prostor smysluplným obsahem. Poetrica v sobě spojuje jak sdělení obsahové, tak i výtvarné. Je to vizuální podívaná podobná reklamě, avšak zbavená odlidštěného, spotřebního obsahu obklopujícího nás dnes již na již na každém kroku.

p0es1s.Digitale Poesis
více na p0es1s.net

Výstava p0es1s.Digitale Poesis se uskutečnila minulý rok v Berlíně. O to více mě mrzí, že jsem tam tuto výstavu nenavštívil. Byl jsem tam za účelem zhlédnutí výstavy Das MoMA in Berlin. Nahlédnul jsem pouze do foyer, když mi přátelé drželi místo ve frontě na MoMA, ale jedničky a nuly z plakátu mi utkvěly v paměti.

Porovnávat mé oblíbené autory s díly prezentovanými na internetu si zatím netroufám, časem se o to ale pokusím. Uvedu tedy alespoň jednoho z mých oblíbených autorů ze světa “klasické” literatury.

Oblíbených děl mám opravdu mnoho, proto vybírám ne zcela známou, mou milovanou, báseň Jana Zábrany. Jana Zábranu obdivuji jako umělce i člověka. Je to jeden z našich největších překladatelů ruských i amerických klasiků, který poznal na vlastní kůži realitu komunistického režimu. Zábrana vždy vážil slova, byl věrný sám sobě, a to se také odráželo v jeho tvorbě.

Ráno budou oba
vyloveni z vany.
Milovaná i milovaný.

Jan Zábrana
Vřele doporučuji k četbě Zábranovy deníky s názvem Celý život vydané v nakladatelství Torst, je to neveselé čtení o neveselé době plné zajímavých postřehů, drobných textů i tehdejších dobových reálií.

Na minimální ploše je Zábrana schopen vylíčit velmi intimní situaci, vypointovanou pro něj tak příznačnou trpkostí lidské beznaděje. A navíc nebanálními verši, které přicházejí tak samozřejmě jako smrt.

“Umění, to je nářek. Něco pro někoho, nic pro všechny.” Vladimír Holan

V digitálním umění se ještě příliš neorientuji, vyjádřím se tedy k několika projektům, které mě zaujaly.

Prvním z nich je Cybercafe Net Art Project @ kings x. Autor projektu uveřejnil 36 telefonních čísel na své internetové stránce a vybízel ostatní, aby v jeden den v určitou hodinu na libovolná z těchto čísel zavolali. Jednalo se o telefonní budky umístěné poblíž sebe na nádraží. Výsledky tohoto “telefonního atentátu” měly být poté uveřejněny na internetu. Tedy projekt, který plně využívá způsobu komunikace po síti. Zaujal mne z několika důvodů:
*umožní lidem se akce zúčastnit, zapojit se do “díla”, je impulsem k určité aktivitě
*osloví široký okruh příznivců
*počítá s elementem náhody
V galerii by byla prezentace možná např. v rámci filmové projekce nebo pomocí virtuální reality.

Dalším projektem je 386DX cyberpunk rock band Alexeje Shulgina. Jde o computer reprodukující hudební nahrávky známých kapel v upravené podobě. Skladby, které si Shulgin pro svůj remix vybral, by se daly nazvat kultovními své doby. Tyto skladby se přímo nabízejí k porovnání s originálem. Např. skladby kapely Nirvana se Shulginovým lo-fi sonickým mutantem. (Jedná se o skladbu Smells Like Teen Spirit z alba Nevermind (1991) a skladbu Rape Me z alba In Utero (1993). Z hlediska hudebního se tento projekt dá asi chápat jenom jako výstřelek. Ze skladeb čiší robotický chlad a odstup. Možná, že tím Shulgin upozorňuje na odlidštění umění v rámci technologického pokroku, na rozdíl mezi živě produkovanou hudbou plnou emocí a energie a tímto nemastným a neslaným hybridním mutantem. Uvedený příklad je spíše ukázkou technologie. Pro mě osobně je 386DX cyberpunk rock band milý, ale poněkud sterilní společník, který by se jistě osvědčil při různých obskurních vernisážích už jen proto, že hraje jen za elektrický proud a víno, které by jinak zkonzumoval reálný interpret, můžu vychutnat sám. Jinak “klasické umělecké dílo” vnímám vždy jako vzájemné prostupování technologie - řemesla a estetického citu.
Zaujal mne také projekt computeru 386DX v roli žebráka. Na ulici instalovaný žebrající computer s kloboukem na almužnu. Kolemjdoucí se udiveně pozastavují a zírají. Zastavili by se ale před opravdovým žebrákem, před člověkem? Lidstvo bude asi vždy fascinováno představou záměny rolí člověka a stroje.

Pokud si vzpomínám na mé první setkání s digitálním uměním, jednalo se o počítačové hry jako Another World, Flashback, Goblins nebo různé adventures. Oceňoval jsem na nich zejména to, že mi umožňovaly pronikat do nových světů, rozšiřovat fantazii a učit se novým anglickým slovíčkům.

Myslím si, že se současné “klasické umění” a “digitální umění” doplňuje, prolíná, žije v symbióze.(Umění nerozlišuji na různé druhy, zde pouze pro ilustraci, většinou se jedná jen o rozdílnost “formy”). Myslím si také, že digitální umění vzniklo zprvu možná jako určitá opozice vůči “klasickému” způsobu umělecké tvorby. Jako jakýsi “underground”, který se ze začátku vymezoval mnoha kritérii, např. přístupem k novým technologiím (PC, atd.). Možná také jako opozice vůči komercializaci umění. Nedílnou součástí digitálního umění je jeho specifická prezentace. Na internetu si v podstatě můžete prezentovat své umění zadarmo a vlastně téměř bez jakéhokoli omezení. Často se tam objevují “díla”, která bychom za umění mohli pokládat jen steží. Hraje zde podstatnou roli také možnost anononymity autora, která mu přináší maximální svobodu projevu. Na druhou stranu odpovědnost autora za svá díla byla vždy chápána jako nedílná součást autorova uměleckého vyjádření i morálního postoje. Kladu si sám otázku: Je v současné době na prvním místě ona naléhavá nutnost umělce vyjádřit se? Nebo jde z velké části jen o nevinnou hru či povrchní provokaci?
Jak řekl František Tichý: “Poznal jsem, že bez nějaké řehole to nepůjde, že nic není možno v umění udělat, aby se tomu něco neobětovalo. A umění žádá, abychom byly pokorní, nemysleli na společenskou kariéru, zůstali vnitřně svobodní, dělali jen to, co nám říká vnitřní hlas, že je správné a že to dělat musíme. Umění to je hra na život a na smrt.”

Pokud jde o hodnocení jiných weblogů, zaujal mne blog tds originálním grafickým zpracováním i názorem jeho autora, že umění má stejný cíl nehledě na jeho různé podoby.