Autorka nám přibližuje nový směr zkoumání současné kulturní produkce skrývající se po názvem Vizuální kultura. Vizuální kultura se již nesnaží zkoumat “obrazy” ani v rámci jednotlivě oddělených studijních oborů, ani v rámci specifičnosti jednotlivých médií. Snaží se o komplexní hledání vzájemných inspirací skrze interdisciplinární diskurz. Studium vizuálna nás provází již postaletí, až do moderny však jen jako doplněk hodnotnější a pravdivější oblasti jazyka. Uznání vizuální kultury jako prostoru, který je třeba studovat, je tedy poměrně nové.
O obrazech se dlouho uvažovalo téměř výlučně v rámci tradičně definovaných formátů a médií – ať už to byla kategorie “umění”, “fotografie”, “filmu” či “masových médií”. Každý z těchto obrazových světů má své specifické tvůrce a aktéry, svá publika, svoji rétoriku. Dochází dnes stále více k propojování a hledání styčných ploch a vzájemných inspirací – a právě inspirativní interdisciplinarita spojená tématem “vizuality” či konkrétněji “obrazu” dovoluje nahlédnout soudobou kulturu obrazu mnohem komplexněji.
Přestože existuje obecné vědomí o možnostech manipulace obrazem, je zde stále mizivá zkušenost s čtením, analýzou a kritickým přístupem k obrazům. Konzumenti současných obrazů jsou podle Hanákové nedostatečně mediální gramotní (na některých základních a středních školách se tento rok poprvé začíná vyučovat předmět “Mediální výchova”) a neumí s obsahy komunikovanými pomocí obrazů pracovat. Po odvysílání filmu Český sen a akci “guerillové” skupiny ZTOHOVEN se toto obecné povědomí o manipulaci s obrazy snad podstatně zvýšilo. Nejedna česká rodina tak dostala “zaslouženou?” lekci mediální gramotnosti.

V každém případě vliv obrazů na naši kulturu je nezpochybnitelný. Vizuální studia zkoumají způsoby, jak je možné s vizuálními reprezentacemi pracovat, jak transformují otázky “významu”, “pravdy”, “vědění” a “moci”, tedy vztah mezi reprezentací/obrazem, ideologií a mocí.