Code - The Language of Our Time
“The freedom to invent and to use media to organize collective action is at stake.”

Nejzávažnějším problémem nejbližší budoucnosti bude zajištění širokého uživatelského přístupu k tvorbě a inovaci kódu. Rheingold nazývá tento proces “rozhodující bitvou ve válce, o které zatím lidé skoro neví, konfliktem, který bude utvářet podobu světa a ve kterém budeme my i naši potomci žít, nebo dokonce válkou o svobodu k inovaci.” Počítače a mobilní telefony nejsou jen mocnými nástroji komunikace, nýbrž také mocné nástroje ducha (mind-power tools). Svobodný přístup k tvorbě a rozvíjení nových komunikačních médií se výrazně liší od tvorby jakýchkoli jiných výrobků či služeb.
WWW, Java, weblogy a televizní kanály nejsou jen tak ledajaké vynálezy. Jsou to nové cesty vedoucí ke vzdělání, nové komunikační kanály, navíc silné přesvědčovací a samočinně organizované mechanismy.
Produkty mediálního a komunikačního průmyslu se stávají jakýmsi stavem mysli i společenských vztahů svých uživatelů. Jakmile máte možnost tyto stavy ovládat, otevírá se vám možnost převzít nad nimi moc.
Stanou se lidé skutečně aktivními uživateli těchto technologií a budou si je přizpůsobovat svým vlastním cílům a záměrům, nebo se stanou znovu pasivními konzumenty, jejichž jedinou možností bude výběr zboží od úzké skupiny prodejců?
Pomohou nám tyto nástroje komunikace k organizaci společného jednání, nebo bude tomuto jednání legislativně bráněno?
“Ultimately, the question about control over the codes of collective action is about whether the powers of worldwide media would be used more wisely by a few, or by many.”

Kupříkladu komerční skupiny držitelů licencí se snaží odepírat radiové frekvence ostatním, místo toho aby se veřejný prostor otevřel Wi-Fi a dalším lehce rozšířitelným technologiím. Radiové spektrum se tak najednou stává majetkem a většina majitelů se podobných výhod nechce jen tak vzdát. Proto také panují velmi silné obavy z legislativních a právních dopadů zákazů a omezování P2P sdílené komunikace. Snaha kriminalizovat uživatele sdílející data přes Internet je snahou kontrolovat kolaborativní činnost identického druhu, z kterého právě sám WWW vznikl. Bránit této komunikaci zákonnými a technickými restrikcemi povede k pozastavení nejen vzájemné výměny hudby mezi studenty, ale také např. k volnému šíření výsledků výzkumů léčby rakoviny.
Nedokážeme si totiž zatím představit, jak obrovský výkon dokáže vyvinout propojení několika miliónů počítačů dohromady za účelem vědeckých, lékařských či technických projektů (prozatím se však jedná maximálně o statisíce uživatelů).
Některé projekty na tomto principu kolaborativního kumulování počítačového výkonu již řadu let úspěšně fungují a jejich omezení by vedlo k velkým ztrátám. Hrozbu omezení takového způsobu komunikace Rheingold ilustruje na projektu Folding@home prof. Vijay Pande ze Standfordské univerzity. Tento projekt využívá počítače desetitisíců dobrovolníků z celého světa ve prospěch lékařského výzkumu chování proteinů v živých organismech.
Budou moci i zítra všichni uživatelé technologií svobodně pokračovat ve vývoji nástrojů jako byli osobní počítače nebo Internet?
Přestože dva nejdůležitější nástroje kódu - osobní počítač i Internet - mají původ v armádním průmyslu, staly se nakonec masovými médii. Bylo tomu také z toho důvodu, že si tyto média milióny počítačových a internetových uživatelů upravily ke svým vlastním účelům, např. aplikace jako Unix, Linux, Usenet, Usenet, Yahoo, Google.
Společnosti vyrábějící hardware a software (vlastnící také připojení, prodávající přístupová práva apod.) sklízí tučné zisky z “mobilního datového mračna” i přesto, že se na jeho vzniku nemusely vůbec podílet. Tuto datasféru dnes tvoří stovky miliónů lidí po celém světě právě proto, že nedávno malá část z nich vytvořila nástroje, které to umožňují. Pomocí těchto nástrojů můžeme komunikovat mezi sebou zcela novými způsoby (PC, WWW, operační systémy apod.).
V centru vývoje internetu stály právě nástroje záměrně vytvořené k tomu, aby umožňovaly společnou, kolektivní činnost: Unix, TCP/IP, free/open source software.
Nyní je svoboda vynalézání a využívání médií v náš prospěch v ohrožení. Jestli si tuto svobodu udržíme, není v tuto chvíli vůbec jisté. Obrovský technologický pokrok poledních desetiletí byl možný díky dostupným technickým nástrojům i zcela odlišné společensko-kulturní atmosféře - to vše dohromady dodávalo odvahu a povzbuzení novátorům v jejich snažení. Těžko však můžeme předpokládat podobný vývoj do budoucna. I když médiím i jejím kódům bude dostatečný počet lidí schopen porozumět a využít je, stále nemáme vyhráno. Ne všechny mocenské skupiny používající média k organizaci kolektivního jednání tak dělají pro všespolečenský prospěch. Davy zplnomocněných občanů mohou propůjčit moc demokratickému jednání stejně tak jako fašistickému, bohužel. Musíme si být vědomi, že ani přístup velkého množství lidí k novým technologiím nezabrání špatným úmyslům, násilí nebo bezpráví. Nesmíme zapomínat na to, že technologie umožnila výrobu zbraní stejně tak, jako např. antibiotik.
“The products of the media and communication industries are states of mind and social relations. When you can control or influence people’s state of mind and social relations, you unlock the gateway to power over them.”

Myslitele a vizionáři Rheingoldova ražení vždy byli určitou zárukou svobody v plíživém stínu chapadel moci a manipulace. Rheingold se problematice kolektivního jednání a kolektivní inteligence zabývá již řadu let. Ve zmiňované knize Smart Mobs varuje před vznikem absolutně kontrolovatelné společnosti podobné té v Orwelově antiutopickém románu 1984.
Podle CNN prvními “chytrými davy” byly skupiny teenagerů v Tokiu a v Helsinkách, jež se pomocí mobilních telefonů organizovaly a podávaly si vzájemně zprávy o probíhajících rave parties či přítomnosti celebrit na různých místech. Příkladem kolektivního politicky motivovaného jednání Smart mobs byly kupříkladu masové protesty proti korupci filipínského prezidenta Ferdinanda Narcise, jež nakonec vedly k jeho rezignaci. Odehrály se v roce 2001 a byly zorganizované pomocí textových zpráv z mobilních telefonů.
Za legislativními restrikcemi P2P komunikace Rheingold podle mého názoru vidí správně lobistické aktivity nadnárodních korporací, kterým jde jen o udržení ekonomické moci. Tyto korporace správně tuší, že jejich zastaralé obchodní modely jsou v ohrožení a pro své přežití jsou schopny obětovat cokoliv.
Rheingold v této souvislosti kritizuje také DGMA a jeho různé celosvětové verze, které podle něj v budoucnosti povedou ke vzniku jakéhosi “secure computing”, tzn. např. zavádění policejně kontrolovaných čipů do počítačů přímo v továrnách. (Např. Deleuze tvrdí, že již nyní žijeme v kontrolované společnosti, ve které je kód součástí “číselného jazyka kontroly”. Tento jazyk po nás neustále vyžaduje přístupová hesla nebo uživatelská jména výměnou za přístup k určitým informacím nebo službám).

Rheingoldův postoj je třeba ocenit v kontextu převládajícího “technooptimismu” (rok 2003), ve kterém se samozřejmostí vítáme v rámci tohoto vývoje každou novomediální novinku, a případná ztráta soukromí či manipulace nám připadne neškodná. Rheingold sám sebe rozhodně za žádného optimistu nepokládá, ale jak tvrdí v interview na serveru NextModernity: “However, nihilism isn’t a pleasant way to live. Since I haven’t killed myself, I’ve decided to be hopeful. Hopeful is different from optimistic. Optimistic assumes that everything will turn out all right. Hopeful assumes that we have a chance to avert disaster. If you look at individuals, species, civilizations that succeed in averting disaster, they were never pessimists who assumed there was no way out of their predicament. If you want to survive, you want to begin by thinking like a survivor. ‘There must be some way out. ‘Where is it?’ might or might not succeed as a way to live. But it has a marginally better chance of succeeding than ‘we’re doomed.”

Rheingold nám předkládá své obavy týkající se budoucnosti (zne)užívání komunikačních technologií a médií v kontextu mocenských zájmů a legislativních restrikcí.
Budou si je uživatelé schopní přizpůsobit pro své potřeby?
Nebo jim jen slepě sloužit?
Budou mít lidé v budoucnu možnost pomocí těchto technologií organizovat a řídit společné projekty?
Nedojde k jejich omezování?
Politické a legislativním tlaky na omezení těchto kolektivních způsobů kolaborace mají většinou na svědomí nadnárodní korporace.
Příklady: filmový průmysl se snažil omezit VCR prodej, Western Union telekomunikační služby apod.
Nadnárodní nahrávací a filmové společnosti se ohánějí autorskými právy, ale nebyly to v minulosti právě ony, které autory “okrádaly” díky svým monopolním pozicím na trhu?
Současná situace je jen logickým vyústěním svobodnějšího trhu a změny obchodních modelů.

Počítače spolu s Internetem nabízejí široké pole působnosti, ve kterém dochází v současnosti k největším vědeckým a společenským změnám.
Jsou samy o sobě nositeli nových nápadů a “vynálezů”, nástroji zlepšování současných komunikačních modelů.
Proto jsou jakákoli omezení tohoto druhu komunikace velmi ošemetná.