Memex

Idea uměle rozšířené paměti

Memex mělo být zařízení založené na asociativním vyhledávání informací. “Hlavní nedostatek tehdejší vědecké komunikace spatřoval jeho tvůrce Vannevar Bush v tom, že všechny lidské poznatky jsou uměle řazeny abecedně nebo číselně. Z jedné položky je nutno se vrátit zpět do seznamu a vyhledávat zcela znovu. Lidské myšlení ale funguje jinak – je založeno na asociacích myšlenek v síti nervových buněk a synapsí v mozku. Ty cesty v síti, které nejsou často využívány, mají ale náklonnost vymizet. Lidská paměť není trvalá, její obsah se může pominout. Přístroj, který by pracoval na podobném principu jako lidský mozek, by nám potom po stisku několika tlačítek mohl velmi pomoci.”

Podle autora stroje, Vannevera Bushe, to mělo být zařízení “pro soukromé potřeby, které je druhem mechanizované soukromé kartotéky a knihovny.” Jednalo se bohužel pouze o přístroj fiktivní, ale Bush na něm dokázal jako první charakterizovat a popsat hypertextovou technologii.

(Microsoft – projekt MyLifeBits)

Readies

“In the reading-machine future
Say by 1950
All magnum opuses
Will be etched on the
Heads of pins
Not retched into
Three volume classics
By pin heads”

“Without any whirr or spluttering writing will be readable at the speed of the day–1929–not 1450 ; it will run on forever before the eye without having to be chopped up into columns, pars & etc. ; not risking the waiting for a single finger to turn a clumbsy page. . .” Bob Brown

Rozdíl:

Memex byl myšlen více jako “systém” než “stroj”. U Memexu je zásadním elementem schopnost informace mezi sebou asociovat, usnadnit jejich hledání a rešerši. Měla to být jakási pomůcka lidské paměti, pomocí níž jsme se měli přiblížit “všeznalým” bohům. Brown byl spíše fascinován novými možnostmi zobrazení textu, experimentem nového psaní a čtení, grafickými a typografickými objevy. Sám si představuji Readies jako malé chytré médium – stroj s gigabajtovou pamětí, futuristickým displayem i grafickým rozhraním.

Zdroje:

Bajger, Matyáš. Hypertext není novinkou. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 10 [cit. 2007-11-08]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/491>. URN-NBN:cz-ik491. ISSN 1212-5075.

Sensorama

The Sensorama was a machine that is one of the earliest known examples of immersive, multi-sensory (now known as multimodal) technology. Morton Heilig, who today would be thought of as a “multimedia” specialist, in the 1950s saw theater as an activity that could encompass all the senses in an effective manner, thus drawing the viewer into the onscreen activity. He dubbed it “Experience Theater”, and detailed his vision of multi-sensory theater in his 1955 paper entitled “The Cinema of the Future” (Robinett 1994). He built a prototype of his vision, dubbed the Sensorama, along with five short films to be displayed in it. Predating digital computing, the Sensorama was a mechanical device, which still functions today.

Howard Rheingold (in his 1992 book Virtual Reality) spoke of his trial of the Sensorama using a short film piece that detailed a bicycle ride through Brooklyn, created in the 1950s, and still seemed quite impressed by what it could do more than 40 years later. Oddly enough in hindsight, Heilig was unable to obtain financial backing for his visions and patents, and the Sensorama work was halted and today remains primarily a curiosity in the expansive lore of Virtual Reality.

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Sensorama

V roce 1962 sestavil Morton Heilig prototyp zařízení Sensorama, které umožňovalo “sledovat filmy” pomocí více smyslů (zrak, sluch, čich a dotek). Uživatel se posadil na pohyblivou stoličku, hlavu vklínil do jakéhosi náhlavníku a sledoval promítání obrazu, v tomto případě se jednalo o divokou jízdu na motocyklu ulicemi New York City. Kromě promítaného obrazu uživatel zažíval další multismyslové zážitky. Pociťoval vibrace a poryvy větru, slyšel zvuky, cítil zápachy i vůně – vše jako při reálné jízdě.

Morton Heilig, «Sensorama», 1962
Photography | © Morton Heilig
A to vše za pomocí stereoskopických 3D obrázků v širokoúhlém zobrazení podporovaných stereo zvukem. Nicméně přes všechny tyto revoluční aspekty Heilig nebyl schopen sehnat další finance na podporu tohoto projektu.
Proč se tedy Sensorama již v tehdejší době nestala hitem a masově konzumovaným zbožím?
Sám Heilig na to trefně a nijak překvapivě odpovídá v pozdějším rozhovoru takto: “Sensorama byla na svou dobu zřejmě přepříliš revoluční”.